Ve středu 28. října 2026 se v Super finálovém dni v Českých Budějovicích uzavřely dlouhodobé soutěže ročníku 2026. Náš mužský tým v něm bohužel vlivem zranění hned tří klíčových hráčů před semifinálem play-off, i přes suverénní vítězství v základní části, po dlouhých letech neměl zastoupení.

Jediným želízkem v bojích o titul v dlouhodobých soutěží družstev tak našemu klubu zůstali dorostenci. Ti prolétli sezonou 2026 bez jediné prohry jak v základní části, tak v bojích čtvrtfinále i semifinále. Do poslední bitvy jsme tak nastupovali s odhodláním napsat za celou sezonou zlatou tečku a pro Modřice získat další dorostenecký titul.

Celou přípravu na poslední bitvu pojal tým velice zodpovědně. Kromě pravidelných tréninků jsme absolvovali také dva víkendové kempy. Na nich jsme kromě nácviků herních činností věnovali čas i video rozboru hry našeho soupeře s cílem být nachystaní jak fyzicky, tak mentálně. V rámci přípravy jim sparing poskytovali hráči B týmu Jurka, Sluka a Sedláček a já jim za to chci velmi poděkovat.

Opravdu jsme nechtěli nic podcenit, a tak jsme do Českých Budějovic vyjeli již den předem, abychom byl správně odpočatí na utkání. V den utkání dorazil autobus s našimi fanoušky a ti nám byli celé utkání velkou podporou. I jim bych rád velmi upřímně poděkoval za jejich nasazení.

Naším možná trochu překvapivým soupeřem v boji o titul byl SK Liapor Karlovy Vary. Ten v semifinále nejtěsnějším možným způsobem porazil obhájce loňského titulu Český Brod.

Dle predikcí nohejbalových expertů byl náš tým mírným favoritem, ale specifika tohoto jediného rozhodujícího utkání a jeho vliv na hlavy mladých hráčů již v minulosti dokázaly zařídit mnoho překvapivých výsledků.

Základním faktorem úspěchu pro nás bylo i to, že všichni hráči, s výjimkou dlouhodobě zraněného Koutného, byli po zdravotní stránce připraveni zasáhnout do utkání. Také soupeř nastoupil v plné sestavě.

Celé utkání začalo s více než hodinovým zpožděním způsobeným protažení předchozího Super finále žen. Samo o sobě zdržení by takový problém nebyl, ale i díky požadavku stanice NOVA SPORT 1, která celé utkání přenášela, bylo rozcvičení zkráceno jen na 10 minut. Tohle už problém byl, protože specifika velké haly a zejména povrchu taraflex dělaly hráčům díky krátkému rozcvičení hlavně zpočátku utkání problémy.

Do prvního boje nasadili soupeři, kteří v zápise figurovali jako domácí, svoji top sestavu extraligových hráčů ve složení Gregor a Lebeda. My jsme proti nim postavili Michaela Svobodu a s ním ještě stále staršího žáka Vojtěcha Šlezingera. V tomto úvodním zápasy byli určitě favorité naši soupeři a bylo velmi důležité kdo získá první uklidňující zápasový bod. Naši hráči začali zápas naprosto skvělým a pro soupeře šokujícím suverénním výkonem. I díky „načtení z videa“ jsme volili správné varianty obrany i útoků a první set skončil naší drtivou výhrou 10:4. A tady jsme poprvé ve tvářích našich soupeřů viděli údiv a zděšení. Kdo čekal, že v setu druhém dostanou Vary naše hráče do úzkých ten byl zklamán. Michael jako zkušený matador dodával svým umem a jistotou klid na nohejbalky benjamínkovi týmu Vojtěchovi a ten předvedl, nutno říci, že letos již po několikáté, fantastický výkon. Set druhý jsme vyhráli 10:7 a výhrou 2:0 získali možná i trochu nečekaný jackpot do celého utkání.

Proměnit tento jackpot v možná rozhodující náskok měla jít na kurt zařídit naše nejsilnější a nejzkušenější dvojice Dlabka a Jahoda. Proti nim stála dvojka Tolar a Kornatovský, která v posledním rozhodujícím zápase o postup do Super finále dokázala porazit úřadující mistry republiky ve dvojicích Bálka a Červenku. Já osobně jsem vůbec nečekal lehký zápas a věděl jsem, že naši hráči jsou pod

obrovským tlakem „že musí“. A přesně tahle situace určila vývoj prvního setu. Naši hráči se nemohli dostat do tempa a kupili velké množství chyb. Tento set jsme po zásluze prohráli 7:10. Bylo mně jasné, že v přestávce mezi sety nemá cenu našim hráčům vysvětlovat, jak mají hrát, ale je třeba je uklidnit a nastavit je na jejich „standardní vítěznou mentalitu“. A právě v tento možná trochu kritický okamžik oba ukázali, jakými hráči už jsou. Prošli řadu těžkých bitev jak v mládežnických kategoriích, tak v mužských či dokonce i v mezinárodních soutěžích. A mix toho všeho začal od počátku druhého setu fungovat. Dostali jsme se do vedení a to udržovali.

Zajímavý moment přišel uprostřed setu. Při těsném souboji Dlabky s Tolarem na pásce ukázali rozhodčí bod pro soupeře a všichni aktéři utkání to zcela akceptovali. Tady ale zafungoval náš „VAR žolík“ na tribuně. Vzhledem k tomu, že po celé utkání byl k dispozici profesionální volejbalový systém VAR a každý tým měl dvě možnosti ho využít, „instalovali“ jsme nahoru na tribunu člověka z nejpovolanějších Petra Guldu. Ten mně okamžitě dohodnutým signálem vyslal znamení, že mám chtít VAR. I když mně se zdálo rozhodnutí rozhodčích správné ani na okamžik jsem nezapochybovalo Petrově úsudku a ukázal směrem k rozhodčím známý symbol obrazovky. Všichni čtyři rozhodčí se mně opakovaně ptali, zda to myslím fakt vážně. Nicméně Petr avizoval dvojdotek soupeře, a to jsem také požadoval přezkoumat. Rozhodčí po detailním prohlédnutí záznamu pak velmi rychle naši výzvu posoudili jako oprávněnou a k překvapení všech hráčů i celé haly nám přiznali bod. Moje následné symbolické „smeknutí klobouku“ směrem k orlímu zraku Petra Guldy bylo zcela namístě. Bravo Petře!

I díky tomuto zásahu jsem set suverénně ovládli 10:5 a byl tady třetí zkrácený set. V něm naši hráči povolili soupeři jen jeden bod a po výhře 10:6 ustanovili průběžný stav utkání hraného na čtyři vítězné zápasy na 2:0.

Před námi byl soubor prvních trojic. Oba týmy nasadily nejlepší možné hráče. Karlovy Vary trojici Lebeda, Gregor a Tolar, kteří naše hráče Dlabku, Jahodu a Svobodu dokázali, i vlivem Svobodova zranění, v posledním finále MČR trojic těsně porazit. Já jsem však klukům neochvějně věřil a věděl jsem, že pokud dodržíme nastavenou taktiku budeme úspěšní. První set byl koncert a výhra 10:5. Fungovaly všechny herní činnosti a soupeř nemohl najít cestu, jak nás dostat do úzkých. Chyběl nám již jeden vyhraný set ke klíčovému třetímu bodu a vedení 3:0. A ten také naši bojovníci výhrou 10:7 opravdu získali!

O poslední zlatý zápasový bod šel do singlu bojovat Michael Svoboda. Vzhledem k věku je tato sezona v dorostu pro něj poslední a bylo by symbolické, kdyby jeden z nejlepších dorostenců posledních let celou sezonu slavně ukončil. A to jsme si s Michaelem před singlem také slíbili . Tohle aranžmá nám však chtěl překazit velmi zkušený a kvalitní singlista, ověnčený řadou singlových úspěchů, Ondřej Tolar.

Michael však od počátku ukazoval kdo je na palubovce králem. Zcela soustředěným výkonem přidával bod za bodem. Důležitá byla zejména pestrost jeho úderů, na kterou musel soupeř stále reagovat. Stále jsme vedli a po výhře 10:7 nám již k titulu chybě jen jeden set. „Singlový stroj Michael Svoboda“ se však ani na okamžik nezastavil. Stále se tlačil za výhrou a soupeře nakonec i zlomil 10:5. Poslední zlatý míč samozřejmě vyvolal obrovskou a zaslouženou zlatou explozi emocí a celý tým na sebe na palubovce naskákal v oslavných tancích.

Po pro nás dlouhých čtyřech letech jsme opět pro Modřice získaly titul mistra v dlouhodobé soutěži dorostu!

Mistry v Dorostenecké lize 2026 se stali tito hráči: kapitán Tomáš Jahoda, Michael Svoboda, František Dlabka, Antonín Mrňa, Matěj Sobotka, Vojtěch Šlezinger, Jonáš Povolný, Nikolas Valter, Michal Koutný a Vojtěch Prachař. V pozici trenérů pak u týmu působili Petr Jahoda a David Šlezinger.

Nemusím snad ani dodávat, že cestu domů jsme si společně v autobuse náležitě užili i s našimi fanoušky a oslavy na Sokecu pokračovali až do následujícího dne.

Komentář trenéra dorostu Petra Jahody: „Jsem nesmírně šťastný a hrdý na celý náš tým za to co v letošní sezoně dokázal. Celou sezonu jsme prošli bez jediné prohry! V Super finále jsme prokázali jak velkou morální sílu, tak skvělé nohejbalové dovednosti. Výsledek 4:0, prohraný jediný set a v těch vyhraných umožnění soupeři maximálně zisky sedmi bodů, svědčí o naší naprosté dominanci.

Když se mě ptali v rozhovoru po Super finále, koho bych chtěl za utkání pochválit řekl jsem, že nebudu chválit jednotlivce, protože vyhrál tým. Tohle platilo celou sezonu. Zatímco v základní části šanci dostával celý kádr hráčů, tak od play-off jsme již hráli s kádrem užším. A právě tady se ukázal duch týmu. I ti hráči, kteří již nedostali herní příležitost strašně pomáhali týmu svým supportem a budováním pohody uvnitř něj. Nicméně je správné, abych za celou sezonu speciálně poděkoval dvěma hráčů. František Dlabka a Tomáš Jahoda nevynechali za celou sezonu jediné utkání! A téměř vždy za sebou měli sobotní utkání v Extralize či 1. lize a několikrát se dokonce stalo, že v neděli hráli kromě dorostu i další utkání mužů, a to celé s rychlými přesuny na vzdálenosti stovek kilometrů. Opravdoví srdcaři!

Určitě se sluší a patří abych poděkoval i druhému trenérovi Davidu Šlezingerovi a rodičům našich hráčů. A samozřejmě díky patří i městu Modřice a ostatním sponzorům za to, že díky jejich podpoře jsme mohli pro tento tým vytvářet ideální podmínky pro dosažení úspěchu.

Již před Super finále jsem oznámil, že se bude jednat o poslední můj zápas v roli kouče, a tak jsem rád, že „moji hrdinové“ mně umožnili odejít na vrcholu. Díky kluci za letošní sezonu i ty dvě předchozí.“